PŘÍBĚHY BRODSKÝCH DOMŮ - Plynárna

retro koment prohlidka

 

V době uzavření naší galerie z důvodu nařízení vlády jsme se rozhodli prostřednictví krátkých textů připomenout výstavu Příběhy brodských domů, která proběhla v roce 2016. Vzhledem k tomu, že katalog byl již v průběhu výstavy vyprodán, chceme prostřednictvím internetu nabídnout alespoň virtuální cestou nahlédnutí do katalogu, jehož texty byly v některých případech rozšířeny a upraveny, případně byly přidány budovy zcela nové. Vzhledem k elektronické formě můžeme nyní uveřejnit i fotografie a projekty budov, které nemohly být vzhledem k rozsahu výstavy i katalogu představeny veřejnosti. Pozornost bude věnována především budovám zaniklým, které byly zbourány v druhé polovině 20. století.

Městská plynárna

O záměru vybudovat městskou plynárnu, která by zásobovala město svítiplynem, rozhodla městská rada v roce 1903. Na dolní části obecních pozemků (někdejší Lauerově zahradě) při Svatovojtěšské ulici již stály městské jatky, na horní polovině začala vyrůstat plynárna; vzdálená budoucnost ukáže, že místo nebylo zvoleno nejvhodněji, neboť nesplňovalo předpoklady pro rozvoj závodu. Technologická zařízení město zadalo vídeňské firmě František Manoschek, která již měla značné zkušenosti s výstavbou podobných závodů na celém území monarchie. Plynárna sestávala ze dvou pecí (pětiretortové a tříretortové) s vodorovnými komorami systému Gareis, chlazení, mokrého a suchého čištění a plynojemu. Výroba se rozšířila v roce 1912 o přístavbu další, osmiretortové pece. Stavba rychle postupovala kupředu a nová městská plynárna mohla být slavnostně otevřena na sv. Václava 1904. Kolaudace závodu po zkušebním provozu se konala 20. 6. roku následujícího.

Město přijalo za vedoucího plynárny Karla Patáče a opatřilo jej ročním platem 1600 K a služebním bytem 2 + 1 v administrativní budově závodu. K povinnostem plynmistra patřilo instalovat zákazníkům na svůj účet plynoměry podle tarifu schváleného obcí a zdarma provádět instalace ve veřejných budovách a na veřejném osvětlení. Byla to šťastná volba: vyučený kotlář získal praxi jako montér a zámečník u firem zabývajících se výstavbou plynáren, také u vídeňského Manoschka, a sloužil městu věrně neuvěřitelných 37 let. Rozsvěcení a zhasínání veřejného osvětlení obstarávali coby lampáři městští ponocní. Pouliční plynové osvětlení v podstatě nahradilo starší petrolejové lampy, které město rozprodalo okolním obcím.

Veřejnost pozorovala technickou novinku s pochopitelným zájmem a zákazníků přibývalo, ještě před spuštěním plynárny do provozu se jich registrovalo 122. Jedním z největších byla Severozápadní dráha, přesněji místní nádraží a přilehlé železniční provozy. Osvětlené příjezdové komunikace i samotné nádraží se staly chloubou města. Plyn však nesloužil ani na počátku jenom k svícení a vaření: ale okresní nemocnice a Riedlova tiskárna jako zřejmě první ve městě si pořídily plynový motor. Postupně se rozšiřovala i topidla na plyn.

Městská plynárna nevyráběla pouze svítiplyn, ale jako vedlejší produkty i kvalitní koks a dehet. Oboje šlo dobře na odbyt, celou produkci dehtu odebírala Staňkova lepenkárna, která sousedila s textilní továrnou bratří Veselých (nyní Pleas) za Černým mostem.

Jak přibývali noví zákazníci, výrobní kapacita plynárny se blížila k maximu a obec pomýšlela ve třicátých letech na její celkovou modernizaci, což by ovšem v praxi znamenalo výstavbu nového podniku v místě, kde by mohla být zřízena železniční vlečka pro efektivní dopravu uhlí.

Se zajímavou nabídkou v roce 1941, kdy panovala válečná nouze o pohonné hmoty, přišlo Vítkovické horní a hutní těžířstvo: záměrem bylo vybudovat při plynárně zvláštní zařízení a čerpací stanici na plyn pro automobily. Kapacita plynárny však byla téměř vyčerpána, vždyť v roce 1940 produkovala více než 250 000 m3 plynu. Projekt na výstavbu zbrusu nového závodu, který Vítkovice městu nabízely vypracovat zcela zdarma, pohřbily rychle probíhající válečné události. I tak však město muselo přistoupit alespoň k rekonstrukci stávající plynárny, která probíhala velmi obtížně od roku 1943; dokončena byla až po osvobození a do plného provozu byla uvedena 1. 12. 1945. V té době již bylo celé plynárenství jako jedno z odvětví klíčového průmyslu znárodněno. Stejně dopadla i brodská plynárna, protesty a intervence města byly marné.

Výroba plynu v Brodě skončila v roce 1959. Město zásobovala zprvu jihlavská plynárna, později od roku 1968 plynárna ve Vřesové. Havlíčkův Brod přešel na nejedovatý a výhřevnější zemní plyn v letech 1974–1975 jako jedno prvních měst v republice. Dnes by již nikdo žádné stopy po brodské plynárně za supermarketem Billa nenašel.

 

 

 

 

KONTAKT

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ
Havlíčkovo nám. 18
580 01 Havlíčkův Brod

e-mail: galerie@galeriehb.cz
tel./fax.: 569 427 035

KONTAKTY NA ZAMĚSTNANCE

OTEVÍRACÍ DOBA

otevřeno denně 9–12 a 13–17 hodin kromě pondělí

kraj vysocina    rada galerii     facebook      PODPORIL KV

DALŠÍ UŽITEČNÉ ODKAZY 
Prohlášení o přístupnosti webových stránek

{snippet kontejner_KONEC|}