PŘÍBĚHY BRODSKÝCH DOMŮ - Divadlo

retro koment prohlidka

 

V době uzavření naší galerie z důvodu nařízení vlády jsme se rozhodli prostřednictví krátkých textů připomenout výstavu Příběhy brodských domů, která proběhla v roce 2016. Vzhledem k tomu, že katalog byl již v průběhu výstavy vyprodán, chceme prostřednictvím internetu nabídnout alespoň virtuální cestou nahlédnutí do katalogu, jehož texty byly v některých případech rozšířeny a upraveny, případně byly přidány budovy zcela nové. Vzhledem k elektronické formě můžeme nyní uveřejnit i fotografie a projekty budov, které nemohly být vzhledem k rozsahu výstavy i katalogu představeny veřejnosti. Pozornost bude věnována především budovám zaniklým, které byly zbourány v druhé polovině 20. století.

Městské divadlo

První budovou, které se budeme věnovat, je širší veřejnosti známá buď jako stará solnice nebo městské divadlo. Samotná podoba budovy, která stávala na dnešním Smetanově náměstí, i po nezbytných úpravách svou vnější fasádou vypovídala o zcela jiném původním využití. Zatímco v jiných českých městech vznikaly v druhé polovině 19. století a počátkem století dvacátého za nadšené podpory místních vlastenců majestátní budovy v neorenesančním nebo neobarokním stylu, německobrodští ochotníci se museli spokojit pouze s adaptací původně hospodářské budovy.

První zmínky o horním špejcharu na Rosmarku (Koňském trhu) se objevují v pramenech od poloviny 17. století. Do majetku obce se dostal v roce 1742, později byl pronajat a roku 1771 prodán státu, který jej využíval pro skladování soli. Tato epizoda mu dala také neoficiální, nepříliš přesné, avšak vžité označení bývalá (nebo stará) solnice, přetrvávající po celou dobu její další existence. Počátkem třicátých let 19. století se stavba vrátila obci, která ji nechala roku 1831 za 1666 zlatých přebudovat podle plánů místního tesařského mistra Františka Dvořáka k původnímu účelu – na kontribuční sýpku. Tyto sýpky byly budovány již od doby Josefa II. a měly sloužit k vytvoření zásob obilí pro vojsko. Přestavba brodské solnice souvisela s nařízením gubernia o budování sýpek z roku 1827. Budova zůstala ve své hmotě stejná, došlo jen k přefasádování a snížení krovu. Do Dvořákova projektu zasáhli úředníci krajského stavebního úřadu v Čáslavi, kteří z projektu odstranili plánované střešní vikýře a upravili podobu vstupů.

Když se po roce 1850 obilní kontribuční fondy převáděly ve finanční vyjádření, zůstal špejchar z větší části nevyužit. Této příležitosti využili divadelní ochotníci a požádali obec, aby budovu přestavěla na divadlo, neboť v říjnu 1851 dostali výpověď z velkého školního sálu v bývalé kapli sv. Barbory, kde doposud pořádali svá představení. Přestavbou kontribuční sýpky na divadlo pověřila městská rada stavitele Martina Urbana, který je vytvořil již v průběhu ledna 1852. Plány schválil krajský úřad koncem května 1852. Od června se naplno rozběhly stavební práce, které se podařilo úspěšně dokončit někdy koncem září či počátkem října, takže 13. října byla komisionálně budova uznána za způsobilou pro veřejná představení. Oficiální písemné vyrozumění dostali ochotníci 20. října 1852. Zřejmě záhy po tomto datu, ještě v říjnu, se soubor v novém divadle představil publiku první hrou (Valdek od V. K. Klicpery). Exteriér i interiér divadla zůstaly bez výraznějších stavebních zásahů až do osmdesátých let 19. století. Pod dojmem vídeňské tragédie, kdy si požár Ringtheatru 8. 12. 1881 vyžádal několik set lidských životů, naléhal také zdejší okresní úřad na provedení alespoň nejnutnějších úprav pro bezpečnost diváků při mimořádných situacích. Teprve po úředním uzavření divadla město zadalo Šupichově stavební firmě realizaci základních bezpečnostních opatření; výsledkem byla přístavba v jihovýchodním rohu budovy a v ní dostatečně široké samostatné schodiště, v západní a východní stěně pak byly probourány široké nouzové východy. V souvislosti s tím byl částečně rekonstruován interiér. Výraznější změnu exteriéru znamenala přístavba k severnímu štítu budovy, provedená roku 1902 podle plánů Jana Smrtě, která sloužila jako šatny a zázemí pro herce.

Se skončením první světové války se opět rozběhla jednání mezi městem a divadelními ochotníky, jejichž vyvrcholením byla smlouva z 24. 4. 1924, vyjasňující majetkové a další vztahy mezi oběma subjekty. Jednou z klauzulí vložených do smlouvy bylo zřízení fondu na stavbu nového divadla a zařazení 50 000 Kč do městského rozpočtu na tuto akci. Na základě smlouvy v následujícím roce proběhly další kroky směřující k výstavbě nové budovy. V lednu 1925 oslovil městský úřad skupinu architektů při Spolku inženýrů a architektů (SIA) s žádostí o doporučení odborníka pro stavbu divadla. Za skupinu byli navrženi architekti s patřičnými zkušenostmi s projektováním a výstavbou divadelních budov ing. arch. Josef Šlégl, arch. Jaroslav Stránský a arch. Karel Polívka. Současně režisér Ptáček oslovil pražského architekta Luďka Mandause, který zpracoval plány a rozpočet na generální rekonstrukci městského divadla v ceně 707 200 Kč. Ochotníci i město tak získali alespoň přibližnou představu o částce nutné k opravě budov. Padlo také rozhodnutí podpořit fond na stavbu divadla prostřednictvím sbírek mezi obyvateli města a zde usazenými podniky. S žádostí o příspěvek byl v roce 1926 osloven také okresní úřad, který však vzhledem k špatné finanční situaci odmítl. Do roku 1929 bylo ve fondu sesbíráno 325 000 Kč a byla znovu otevřena jednání o stavbě. V lednu 1929 předložil městskému úřadu architekt František Liška projekt na přestavbu divadla za 787 694 Kč, který byl v dubnu téhož roku odsouhlasen k realizaci, přičemž se při financování počítalo s využitím účelového fondu a s půlmilionovou půjčkou od Občanské záložny. Schválení realizace však bylo podmíněno posudkem odborníka na divadelní architekturu. Osloven byl architekt Josef Šlégl, jehož městskému úřadu doporučili již v roce 1925 zástupci SIA. Vyhotovený posudek však nedopadl pro Liškův projekt příznivě. V první řadě se Šlégl striktně postavil proti použití starého zdiva a výhrady proti projektu měl, i pokud by se divadlo stavělo jako novostavba. Jeho výtky se týkaly také vnitřních prostor, které byly funkčně špatně řešeny a některé části zcela chyběly (např. propadliště). Také uvedená cena byla poddimenzovaná a nebylo možné s ní reálně počítat. Šlégl napadl také výtvarnou hodnotu projektu: „Architektura divadla není řešena z hlediska moderního nazírání architektonického. Výraz jest chaotický, bez výtvarné disciplíny otvorů, ploch, hmot i proporcí - předimenzovaná okna v průčelí, cizorodá okna segmentová, nesoulad okenních otvorů zadní facady se zřejmou snahou docíliti symetrii oken (okno přes schody), příliš vtíravá plocha štítu, zanikajícího perspektivně za risality bočními, jsou hlavními architektonickými vadami návrhu.“ Šlégl se ostatně ve svém závěrečném posudku stavěl odmítavě k výstavbě samostatného divadla a radil vystavět kombinaci divadla s biografem. Zastupitelstvo po přečtení posudku odmítlo Liškovy plány a rozhodlo se oslovit jiné architekty. Již v červnu 1929 Julius Schmitt na přání starosty JUDr. Neuerna oslovil architekta Josefa Gočára, který se vyjádřil v tom smyslu, že by projekt stál nejméně 100 000 Kč, a nabídl vypracování projektu svými žáky pod svým dohledem. Na oplátku žádal pouze 5000 Kč jako dar do exkurzního fondu pro studenty a sdělil, že částka 1 200 000 Kč, s níž město počítá, se mu zdá na divadlo pro 800 lidí malá. Současně starosta Neuern kontaktoval vídeňskou firmu Fellmer a Helmer s žádostí o projekt, který zástupce firmy Hermann Helmer vypracoval; rozpočet vypočetl na 2 146 491 Kč. Zadání vzbudilo velkou nevoli mezi českými architekty, kteří zaslali koncem roku 1929 městu několik rozezlených dopisů, v nichž apelovali na národního ducha „města Havlíčkova“: „Bezpříkladné rozhodnutí městské rady v Něm. Brodě znamená urážku vyspělosti naší architektury a nedostatek národního cítění, jež překvapilo tím více, jedná-li se o slavné město Havlíčkovo, a že toto rozhodnutí, jak uvedeno ve zmíněné odpovědi, bylo učiněno jednomyslně.“ Útočili také na vídeňskou firmu: „… můžeme ujistiti městskou radu, že projekt, který dostane, jistě leží u firmy několik let, jelikož zakladatelé firmy jsou již dávno mrtvi a nynější majitelé zanechané projekty přizpůsobují dle potřeby rozměrům divadla.“ Během probíhajících jednání však vypukla hospodářská krize a výstavba divadla byla odsunuta do pozadí. V roce 1934 bylo město nuceno provést na budově nejnutnější bezpečnostní úpravy a v souvislosti s nimi se opět začalo hovořit o celkové rekonstrukci budovy. Následujícího roku předložil Prokop Šupich městskému úřadu plány rekonstrukce navazující na již provedené úpravy, ale město s ohledem na plánované akce přestavbu neschválilo. Další úvahy zhatila 2. světová válka. Budova městského divadla tak dále chátrala a v roce 1951 byla stržena. Město pak v průběhu 20. století již nedokázalo vytvořit podmínky pro vznik samostatného městského divadla. Budovu multifunkční stavby dnes supluje Kulturní dům Ostrov a na moderní novostavbu multifunkční budovy sloužící kulturní potřebám města, kterou před téměř sto lety navrhoval pražský architekt Josef Šlégl, Havlíčkův Brod i v 21. století stále marně čeká.

 

 

 

KONTAKT

GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ
Havlíčkovo nám. 18
580 01 Havlíčkův Brod

e-mail: galerie@galeriehb.cz
tel./fax.: 569 427 035

KONTAKTY NA ZAMĚSTNANCE

OTEVÍRACÍ DOBA

otevřeno denně 9–12 a 13–17 hodin kromě pondělí

kraj vysocina    rada galerii     facebook      PODPORIL KV

DALŠÍ UŽITEČNÉ ODKAZY 
Prohlášení o přístupnosti webových stránek

{snippet kontejner_KONEC|}